Mé kroužkování v Písku – 1. část.

    Na začátku lidského života je několik odlišných fází vývoje. První bych nazval Ležák, druhé Lezec a třetí Chodec. V dospělosti díky, civilizačním výdobytkům přibyly ještě dvě fáze – Sedák (u počítače) a Jezdec (díky přehršli různých dopravních prostředků). Po překonání dvou prvotních fází jsem se úspěšně stal Chodcem. Ale i když mé chození bylo křepké a pružné, profesní okolnosti mne čas od času donutily vrátit se zpět k Lezení. Nešlo ovšem o lezení horizontální, ale o vertikální. V roce 1972 jsem se stal členem ornitologické společnosti a také kroužkovatelem ptáků. V době socialistické normalizace byla kroužkovatelská činnost omezena nejen nedostatkem pomůcek. Sítě pro odchyt ptáků se vyráběly v kapitalistické cizině a tak byly pro běžného občana nedostupné. Našinec se musel spolehnout na svépomoc. Kdo chtěl a uměl, „uštrykoval“ si po rybářsku síť (cca 6 m dlouhou a 3 m vysokou) vlastnoručně. A protože nebyly k mání ani kvalitní nitě, sítě často vlivem slunce dešti nevydržely ani tak dlouho, jak trvalo jejich usíťování. Právě popsané těžkosti mne na začátku mé profesní kariéry přivedly ke zmíněnému lezení. Když nebylo možné kroužkovat ptáky pochytané do sítí, bylo možné kroužkovat mláďata na hnízdech. Pokud byla hnízda na zemi, v rákosině nebo na keřích, tak to bylo snadnější. Tedy jen pokud jde o vlastní kroužkování. Ale předtím bylo třeba hnízdo obsazené určitým druhem najít. Většina našich ptáků ale hnízdí výš, než kam člověk dosáhne. Na stromech, na komínech, na domech nebo na skalách. A tak je třeba k hnízdům vylézt. Někdy postačí žebřík. Ten jsme využívali, když jsem s ornitologickým kroužkem při píseckém domě pionýrů kroužkoval ptáky v našich budkách v píseckých horách nebo na Řežabinci. A také při čištění budek po vyhnízdění. Ale u přirozených hnízd na vysokých stromech už byly nutné speciální pomůcky. Pamětníci dřevěných elektrických sloupů si jistě vzpomenou na elektrikáře lezoucí na sloupy s pomocí obloukových želez na botách. Ty byly ovšem použitelné jen na hladké kmeny bez větví, které by měly od země do výšky stejný průměr, navíc odpovídající právě elektrickým sloupům. A takový strom, na kterém by ještě k tomu bylo hnízdo, v přírodě neexistuje. Takže tudy cesta nevedla. Detektivní pátrání mne přivedlo k lesníkům. Ti pro obnovu lesa vysévají semena a ta sbírají specialisté na lezení. Sběrači semen tenkrát používali i pro ornitology využitelnou pomůcku – stupačky na boty s bodcem a k tomu pás se zajišťovacím lanem zakončeným karabinou. Lano se před lezením přehodilo kolem kmene a připnulo karabinou k pásu. Tím jsme získali třetí bod opory těla při lezení. Pak už stačilo posunout oběma rukama lano za kmenem, zaseknout do kmene jednu nohu, zvednout se, zaseknout druhou nohu, posunout lano a vylézt až do koruny ke hnízdu. Stupačky jsem pro muzeum zakoupil, a protože jsem měl energii a také touhu po poznání, lezl jsem na každé hnízdo, které se mi podařilo objevit. U pěvců, kteří mají hnízda malá a skrytá, se to dařilo u druhů, které hnízdily pohromadě (koloniálně). Jednalo se například o kvíčaly nebo kavky. Kolonie hnízd těchto druhů se daly najít docela snadno, ale dostat se k nim už tak snadné nebylo. Protože jsem měl mezi členy ornitologického kroužku v píseckém domě pionýrů dva aktivní přespolní zájemce (Jirku Jandu z Blehova a Luboše Mráze z Milevska) podnikali jsme s kroužkem občasné výpravy na sever píseckého okresu. Jednou Jirka Janda objevil nedaleko svého bydliště smrkový porost s hnízdy kvíčal. To byla příležitost ukázat mladým ornitologům kroužkování mláďat na hnízdech s pomocí lezeckých stupaček. Připnul jsem si k pásu provázek s plátěnými sáčky a vystoupal na první hnízdo. Aby bylo kroužkování mláďat možné, nesměla být mláďata ještě holá, ale ani natolik vzrostlá, že by vyskákala při vyrušení z hnízda. O to se Jirka postaral. Hlídal hnízdiště a zaznamenával, kdy ptáci začali krmit. Po týdnu jsme přijeli a vše bylo v pořádku. V prvním hnízdě bylo 5 mladých. Protože jsem měl pomocníky, nemusel jsem mláďata kroužkovat přímo v koruně stromu. Po jednom jsem je vložil do plátěných sáčků, ty jsem přivázal k provázku, ten přehodil přes větev a vzácný náklad spustil dolů. Tam jim Jirka, jakožto nálezce kolonie, dal na levé nohy kroužky odpovídající velikosti (K) a já okroužkovaná mláďata opatrně vložil do hnízda a na chvíli přikryl tmavým plátnem, aby se uklidnily. Pak jsem slezl o něco níž a nataženou rukou jsem plátno stáhnul. Stejně jsem pak pokračoval na druhém hnízdě, kde byla jen 4 mláďata. Pak jsem lezl na třetí hnízdo. Když jsem byl asi v 15 m, zaseklo se mi při přehazování lano za pahýl větve. Jak jsem se ho snažil opakovaně a marně přehodit výš, vyviklal jsem bodce na nohou a jel po kmeni dolů. Ještě jsem stihnul kmen obejmout a brzdil jsem sjezd vším, co jsem mohl použít, snad i řasami. Metr a půl nad zemí se mi podařilo zaseknout bodce do kmene a pád zastavit. Odřený a s potrhaným oblečením, jsem kroužkování ukončil. I tento nezdar a vlastně i zdar, protože se nic vážného nestalo, byl pro mladé adepty poučením, aby při kroužkování počítali i s únavou a nepřeceňovali své síly. Dalším zážitkem s ornitologickým kroužkem bylo kroužkování mladých volavek hnízdících v porostu smrku u Branic. O nebezpečí při kroužkování volavek jsem věděl. Odrostlejší mláďata se totiž brání útokem na oči. Protože od mládí jsem nosil brýle, považoval jsem tuto ochranu před vyklovnutím oka za dostatečnou. S čím jsem ale nepočítal, to byl chemický útok. Jakmile jsem se dostal hlavou pod hnízdo, jedno z mláďat se nahnulo přes okraj a vydávilo na mou hlavu obsah svého volete – natrávené ryby. Bylo to odporné a natolik překvapující, že jsem se dal na ústup. Tentokrát to volavkám vyšlo, ale „Orel se nevzdává“. Příště se na to připravím. Vzhledem k roční vojně jsem věděl, jaké pomůcky se dají využít jako protichemická ochrana. Plynovou masku jsem rovnou zavrhnul. S tou se nedalo dýchat ani při chůzi, natož při lezení. Ale varianta protichemického obleku by se jistě využít dala. Tou nejbližší v civilu byla pláštěnka s kapucou. A mohli jsme si akci zopakovat. S lyžařskými brýlemi a pláštěnkou jsem vylezl na nejbližší hnízdo. Čekal jsem jakýkoli útok, ale nestalo se nic. Ne že by mne mláďata vítala, to ne, ale zůstalo jen u syčení a štípání do rukou. Asi zrovna neměla ve volatech nic, co by na mne vyblila. Čtyři mláďata dostala kroužky velikosti B nad patu (pěvci dostávají kroužky nad prsty na nárt). A zvládl jsem ještě další dvě hnízda.

 

Karel Pecl,

spolupracovník Prácheňského muzea

a Záchranné stanice živočichů Makov

 

Foto: Hnízdo s odrostlou volavkou popelavou - Karel Pecl

 

Foto: Kvíčala – Vendy Štofflová