Mé kroužkování v Písku – 2. část

První část mých vzpomínání na kroužkování ptáků na hnízdech se týkala stromových hnízd. Tato druhá část bude o kroužkování hnízd na komínech. Ale ještě jsem si vzpomněl na jeden stromový zážitek. Ten je spojen s naším běžným dravcem, kání lesní. Hnízdí nejčastěji v menších lesících v blízkosti polí. Právě na nich totiž hledá svou potravu - hlodavce. Od toho vzniklo její starší pojmenování – káně myšilov. To úplně neodpovídalo skutečnosti, protože na polích je nejvíc hrabošů a ne myší. Když uvidíte dravce, který se třepetá nad polem a je malý se špičatými křídly, tak je to poštolka. A když je větší s křídly na konci širokými, tak je to káně. A když káni takto pozorujete zjara, tak nejspíš loví potravu pro sedící samici nebo pro mláďata. Takže někde (snad nedaleko) bude mít hnízdo. Pak procházíte lesíky v okolí a hledáte. A když máte štěstí, hnízdo najdete. To moje bylo na smrku. Když jsem k němu vystoupal, čekalo mne překvapení. Na hnízdě byla v kotlince tři vejce obložená dvěma hraboši a jednou lasičkou. Přemýšlel jsem, co se asi stalo? Bylo zřejmé, že vajíčka jsou neoplodněná. Stává se to v případech, kdy jeden z partnerů ještě není pohlavně dospělý. Káňata dospívají ve druhém, až třetím roce. Na tomto hnízdě oba rodiče vajíčka zahřívali, a když se, po čtyřech až pěti týdnech mláďata nevylíhla, ještě nějakou dobu pokračovali v zahřívání. Pak jejich biologické hodiny změnily hormonální skladbu a po časovém limitu inkubace vajec nastolily povinnost krmení mladých. Jenže odezva na donesenou potravu se nekonala a tak pár hnízdo opustil. V tomto případě byl můj pokus o kroužkování neúspěšný, ale obohacující. Přinesl mi nový poznatek o životě kání, ale nejen jich, protože stejná situace může nastat u všech ptáků, kteří dospívají později než po roce života. 

Toliko úvodem, a teď už budu psát o zážitcích s čápy, hnízdícími na komínech. V 80. letech neexistovaly specializované skupiny pro kroužkování jednotlivých ptačích skupin, které existují v současnosti, ani technika, která by kroužkování usnadňovala. Písecké muzeum tehdy nemělo žádné služební auto a já jen soukromou motorku ČZ 175. Ale zato jsem měl energii mládí. Tak jsem lezl na hnízda, kam se dalo vystoupat. Ta byla na komínech. A někdy jsem tam musel i bez kroužkování. To se stalo třeba v Miroticích. Tam hnízdili čápi od roku 1954 na komíně bývalého lihovaru. Ve stráni nad lihovarem měl vilu MUDr. Radomír Děrgel. Ten měl výsadu každoročního pozorování čápů na hnízdě přímo z domova. Sledování rodinného života čápů mu roky přinášelo radost. Až do nešťastného okamžiku v červnu 1989. Odrostlá čapí mláďata musí natrénovat létání. Nadskakují, mávají křídly a zase dosedají na hnízdo. V uvedeném roce byla na hnízdě čtyři mláďata. Komín byl vysoký a tak byl na jeho vrcholu hrot hromosvodu. A ten se stal pro jedno z mláďat osudným. Při jednom z výskoků se kůží v lokti křídla nabodlo na hromosvod. Snažilo se znovu a znovu vyprostit. Když se mu to po mnoha pokusech podařilo, bylo natolik vysílené, že z komína spadlo a zabilo se. Tento smutný zážitek přivedl Dr. Děrgela k nápadu, jak dalším tragédiím zabránit. Hrot hromosvodu je špičatý a tenký a proto nebezpečný. Kdyby byl tupý a silný, jistě by to jeho funkci neovlivnilo a ptáky neohrozilo. Proto nechal vyrobit návlek na hromosvod ze zaslepené trubky. To byl první zabezpečovací krok, ale ještě potřeboval někoho, kdo tu trubku na hromosvod nasadí. A protože jsme se znali (byl to on, kdo mne pravidelně informoval o tom, kolik mláďat je na hnízdě a kdy už mohu přijet na kroužkování), tak se samozřejmě obrátil na mne. Byl jsem rád, protože i mne se tato čapí tragédie dotýkala. Povedlo se a k další tragédii už v Miroticích nedošlo.

Nejčastěji jsem kroužkoval čápy v Kestřanech. Jedná se o nejstarší datované hnízdiště. Původně hnízdili čápi na střeše dolní tvrze (Kestřany čp. 1) a to nejméně od roku 1875. Já jsem s nimi přišel do styku po svém nástupu do píseckého muzea v roce 1970. Z iniciativy tehdejšího ředitele Jiřího Freye si muzeum převzalo do správy obě kestřanské tvrze s tím, že zajistí jejich opravu a poté v nich otevře expozici věnovanou jihočeské vesnici a zemědělství. Právě kvůli opravám dolní tvrze bylo čapí hnízdo na střeše sejmuto a od roku 1972 na ní čápi nemohli hnízdit. Protože v areálu dvora s tvrzemi byl na dohled komín bývalého lihovaru, čápi neváhali a přestěhovali se. Já jsem to uvítal, protože na střeše jsem je kroužkovat nemohl, ale na komíně s vnějšími stupy bez problémů. No, zcela bez problémů to nebylo. Čápi jsou na blízkost lidí zvyklí, ale když jim lezete na hnízdo, tak dospělci odlétají. To vede člověka k bezstarostnosti. Vylezete pod hnízdo a držíte se posledního stupu. Protože hnízdo přesahuje přes okraje komína, jste pod ním a do něj nevidíte. Pak musíte dát obě nohy o jeden stup výše, skrčit se a natažené ruce na posledním stupu pod hnízdem vám umožní vysunout hlavu nad okraj hnízda. Pak vidíte kolik je v kotlině mláďat, a když se pravou rukou pustíte, můžete mláďata po jednom z hnízda vybrat a uložit do plátěného pytle uvázaného v pase. Pak slezete, mláďata okroužkujete a zase vylezete nahoru a vrátíte je do hnízda. Běžná rutina s trochou ekvilibristiky, ale bez problémů. Až jednou. Opět jsem vystoupal na kestřanský komín. Když jsem vysunul hlavu nad okraj hnízda, tak jsem dostal ránu zobákem do čela. To byl šok. Samice zůstala na hnízdě a razantně ztrestala ohrožení svých mláďat. Poté odlétla. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Mohl jsem totiž přijít o oko. Nevím, jestli by mne brýle zachránily. Už jsem byl mimo nebezpečí, tak jsem svůj úkol bez problémů splnil. V následujícím roce jsem lezl na komín znovu. Ale to už mne bezstarostnost opustila. Nechtěl jsem riskovat. Musel jsem udělat všechno proto, abych lezl na hnízdo bez rodičů. Musel jsem ochránce vyplašit. Začal jsem při lezení zpívat. Tedy zpívat? Vykřikoval jsem stále dokola: „tjádadá, tjádadá, tjádadá…“ Už jsem byl skoro pod hnízdem, když do dvora vjeli hasiči. Vyskákali z auta a křičeli, abych okamžitě slezl. Snažil jsem se jim vysvětlit, že nejsem ani blázen ani sebevrah, že jsem kroužkovatel a lezu na čápy. To jim jejich pocit, že musí zachránit šílence, nesebralo. Už se chystali vysunout žebřík a tak jsem radši slezl. Nakonec se vše vysvětlilo a příště už moje lezení se zpěvem všichni v Kestřanech považovali za „normální“. 

Vyřešil jsem sice jeden problém s kroužkováním čápů na komínech, ale v průběhu času se objevil problém nový. Opustila mne totiž lehkomyslnost a pružnost mládí a vplížil se strach. Už jsem se bál lézt na komíny bez jištění. Opatřil jsem si vestu se dvěma lany zakončenými karabinami. Ty jsem na stupy přepínal tak, abych byl vždy jedním lanem zajištěn. Jak se posléze ukázalo, bylo to opatření užitečné. Kestřanský komín chátral, v horní části se objevila prasklina a sem tam byly pod vrcholem uvolněné cihly. Když jsem na komín vylezl v roce 1978, chtěl jsem se dostat hlavou nad hnízdo. Jak jsem zatáhl za poslední stup, vysunul se a zůstal mi v ruce, sjel jsem níž a zachránilo mne lano, uchycené na předposledním stupu. Ten naštěstí vydržel tah dolů, ale když jsem potom odepínal karabiny, zjistil jsem, že i tento stup byl volný a dal by se z komína vysunout. Bezpečnostní vesta mi zachránila život. Kvůli havarijnímu stavu vrcholu komína jsem kroužkování vzdal. O situaci jsem následně informoval majitele lihovaru a ti požádali o zbourání komínu. Na podzim roku 1978 byl komín zbourán. 

V té době už byla Dolní tvrz staticky zabezpečena a tak jsme na její střechu nainstalovali kovovou hnízdní podložku s výpletem. Na jaře v roce 1979 se čapí rodina vrátila a přijala nové hnízdo na původním místě. Tam jsem už nedokázal vylézt a to pro mne znamenalo, že už mláďata na tomto hnízdě kroužkovat nebudu. Čápi to nejspíš uvítali.

 

Karel Pecl,

spolupracovník Prácheňského muzea

a Záchranné stanice živočichů Makov

Foto K. Pecl

 

staré hnízdo na Dolní tvrzi před rekonstrukcí

 

mláďata na komíně lihovaru

 

současné hnízdo na Dolní tvrzi

 

dospělý čáp bílý